Gong

Gong (z indonéštiny a malajštiny: gong, čínsky 鑼) je východo- a jihovýchodoasijský hudební bicí nástroj, který má formu plochého kruhového kovového disku, do kterého bouchá paličkou. Kořeny gongu lze vysledovat zpět až do doby bronzové kolem roku 3500 př. n. l. Termín "gong" má původ v Jávě a vědecký a archeologický výzkum ukázal, že Barma, Čína, Jáva a Annam byly ve starověku jeho čtyřmi hlavními výrobní centry.^[1] Gong později v 18. století našel cestu do západního světa, kde se mimo jiné používal v bicí sekci symfonického orchestru (západního typu).^[2] Forma bronzového kotlového gongu, známého jako tibetská mísa, byla široce používána ve starověkém Řecku a Římě, například ve slavném Orákulu v Dodoně, kde se také používaly diskové gongy.^[3][4]

Gongy lze rozdělit na tři typy: Závěsné gongy jsou víceméně ploché, kruhové kovové kotouče vertikálně zavěšené pomocí šňůry procházející otvory v blízkosti horního okraje. Vypouklé gongy mají zvýšené středové vyboulení a jsou často zavěšeny a hraje se na ně vodorovně. Gongové mísy mají tvar misky a jsou položeny na podušce. Dají se považovat za druh kategorie zvonů. Gongy se vyrábí převážně z bronzu nebo mosazi, ale používá se mnoho dalších slitin.

Gong vytváří dva různé typy zvuku. Gong s v podstatě plochým povrchem vibruje ve více režimech, čímž vzniká spíše "rána" než konkrétní naladěná nota. Tato kategorie gongu se někdy nazývá tam-tam, aby se odlišila od vypouklých gongů, které dávají naladěnou notu. V indonéských gamelanových souborech jsou některé vypouklé gongy úmyslně udělány tak, aby kromě toho vytvářely záznějové noty v rozmezí od 1 do 5 Hz. Pro oba typy nástrojů se běžně používá výraz "gong".